3 země za 3 dny. Jak nás české Mapy vedly z Pošumaví na Pět prstů

Může se druhý ročník považovat za tradici? Pokud jo, máme už s kamarádkou takovou tradici. Během léta, kdy na vršcích vysokých kopců ještě nesedí sněhová čepice, se vydáváme na pár dnů do hor. Dovolená je to čistě turistická. Pohorky, batohy, nepromokavky, svačina a taky čelovky, kdyby nám sestup trval déle, než je zdrávo. Já osobně mám v batohu i nesmeky od Camp Ice Master. Už párkrát mě podržely i v hlíně a kamení. V horách člověk nikdy neví.

Náš denní plán bývá poměrně ambiciózní, to už je taky taková naše tradice. Máme docela sladěné tempo a víme, na co máme a co raději nechat na příště. Taky umíme přecenit síly, ne že ne, ale včas si to umíme přiznat. To jsme si ostatně vyzkoušely letos.

Den první: České Pošumaví a Plechý

Ráno nás čekal odjezd z Prahy. Naspěch jsme neměly, naopak jsme v klidu posnídaly a s sebou do auta si vzaly jenom kafe, přece jen byl v plánu pohodový první den. Než se ale rozepíšu, měli byste vědět, že slovíčko “pohoda” má pro nás dvě trošku jiný význam než pro běžného smrtelníka. Itinerář hlásal výšlap na Plechý, okolo Plešného jezera dolů a zpátky k autu. Okolo pětadvaceti kilometrů, převýšení do 800 metrů.

Počasí přálo, místy až moc. Na cestě nahoru nám sluníčko pralo do zad. Byl to docela krpál. Na vrcholu jsem schovávala hlavu ve stínu kráčí a poslouchala, jak daleko je bouřka. Na cestu dolů by to vyjít mělo, doufala jsem. U kříže jsme vystřídaly německé turisty, udělaly si fotku a po hřebeni to protáhly na Trojmezí. Když jsme začaly sestupovat k jezeru, obloha nepatrně potemněla a sem tam se ozvalo hřmění. “Ještěže jdeme dolů,” shodly jsme se “na tom holém vršku bych teď sedět nechtěla.” Cesta se táhla. Kamarádce postupně docházela voda, a tak jsme v mapách lovily, kde ji po cestě můžeme doplnit. Na tohle jsou skvělé Mapy od Seznamu. Stačí do hledáčku napsat “voda” a na mapě vám vyskočí zdroje pitné vody, ať už to jsou pítka na ulici nebo lesní pramen. Na naší trase jsme štěstí neměli. Malinovka z místní knajpy to ale spolehlivě vykompenzovala.

Zmokli jsme až ke konci. Už jsme byli dole a k autu zbývalo do pěti kilometrů. Déšť teda přišel s pořádnou bouřkou, ale po celém dni na ostrém sluníčku to bylo víc než příjemné. Nakonec jsme si dali nějakých 28 kilometrů a necelých 900 výškových metrů. Zašli jsme si, ale to děláme pořád.

Do penzionu na Lipně jsme dorazili k večeru. Já se šíleně těšila na smažák s hranolkama, tak jsem si ani neprosila meníčko. Na horách si dávám buď smažák, nebo kynuté knedlíky, nic mezitím. Celá porce do mě zaplula jakoby nic a já se těšila do postele.

Den druhý: Orlí hnízdo v Německu

Snídaně dělá den. A když člověka čeká den v pohorkách, neměl by snídani podcenit. Na našem talíři přistála míchaná vajíčka a párek, pokračovaly jsme čerstvým chlebem se šunkou a sýrem, k tomu zeleninu, a jako třešničku jsme slupnuly jogurt s troškou müsli.

Přejížděly jsme na německou stranu. Bralo nás to přes Rakousko, tak jsme kromě dálničky kontrolovaly ještě vesty a trojúhelník, ať nám případná pokuta nezkazí dovolenou. Tenhle průvodce povinnou výbavou nám dost pomohl.

V plánu byla cesta na Orlí hnízdo, tam i zpět po svých. Svého času nacistické sídlo je dneska známé turistické místo a autobus vás doveze skoro až ke dveřím. Vystoupíte na zastávce, projdete tunelem, nastoupíte do mramorového výtahu a jste tam. Zatímco my jsme se nahoře octly udýchané a s červenými tvářemi, žena procházející okolo měla letní šaty, střevíčky a široký úsměv na tváři. Pokud pojedete autobusem, připravte se na pořádně klikatou cestu vzhůru do kopce. My po ní šly dolů a řeknu vám, nic příjemného. Zvažte Kinedryl. Pokud půjdete po svých, určitě nechoďte v našich stopách. Tu cestu bychom nejradši vyškrtly z map.

Foto: Se svolením mapy.com

Cesta, po které nechcete jít

Mohly jsme si za to samy. To je na tom to nejhorší. Mapy nás vedly po asfaltce až nahoru. My se ale na jednom rozcestí rozhodly, že to vezmeme jinudy, ať nejdeme stejnou cestou tam i zpět. “Tudy to půjde taky, cesta tady je,” řekla kamarádka a ukázala na čerchovanou trasu na mapě. Že toho budeme za půl hodiny setsakramentsky litovat, nás nenapadlo.

Zprvu nenápadná lesní cesta přešla v kamenný sráz. Místy to šlo přejít jen po čtyřech. Stání zpříma nebylo bezpečné ani trochu. Nad údolím se držela mlha, což ničemu nepomáhalo. Cesta vedla cikcak a místy byla široká tak akorát na dvě chodidla. Stačilo jediné škobrtnutí. Byly to nejdelší dva kilometry v mém životě. Zpětně si říkám, že bychom to i otočily, ale ono moc nebylo kde. Dolů to bylo snad ještě horší. Dosáhnutí hřebene ještě nikdy nebylo sladší.

Den třetí: Pět prstů v Rakousku

Tohle byl oříšek. Chtěly jsme to vzdát, několikrát, což nám vůbec není podobné. Cesta nahoru není žádná pohádka. Půjdete-li z Obertraunu, neodpočinete si. Od prvního rozcestníku u jezera půjdete do poměrně příkrého kopce tak dlouho, dokud nedosáhnete vrcholu. Žádná rovinka, žádný odpočinkový úsek. Já to chtěla vzdát už pod sjezdovkou, kamarádka byla v té době ještě poměrně optimistická. Já totiž zahlídla vyhlídku, na kterou jsme měli namířeno, a ten pohled fakt nebyl pěkný. Kamarádka si jí všimla až po chvíli. V ten moment se chtěla otočit.

Trasa má čtyři pasáže. První je cesta lesem. Docela příjemná, jdete v chládku a ve stínu. Druhá je červená sjezdovka. Dost prudká, sjíždět bych to nechtěla. Kamenitý terén, kde člověku co pár kroků ujede noha a přímé slunce bez jediného centimetru stínu. Třetí připomíná prales z jurského parku. Les, luční kvítí a kolonie svišťů. Čtvrtá je finální stoupák po hřebeni. Ale nenechte se zmást, pořád je to do kopce. Místy dokonce tak moc, že kopírujete sklon svahu, abyste se neskutáleli dolů. Krásně jde odtamtud vidět masiv Dachsteinu, kam jsem se s cepínem v ruce škrábala dva roky zpátky.

Vyhlídka je to pěkná, ale ani jedna z nás si z ní nesedla na zadek. Nejlépe nám bylo na pivě a knedlíku s povidly a mákem. Se spokojeným bříškem byla ta představa deseti kilometrů dolů snesitelnější.

Ještě jedna věc stojí za zmínku. Na vrcholu Pěti prstů stojí dřevěný kostelík. Vypadá docela nenápadně a málokoho by napadlo hledat si o něm něco víc. Je to Heilbronnská kaple a my o ní shodou náhod poslouchaly podcast po cestě domů. Kaple je památkou na tragédii z roku 1954, při které pod vrcholem Krippenstein zahynula německá skupina mířící na Dachstein. Jednalo se o školní výlet. V mrazu a sněhové vánici tehdy zahynulo 10 žáků a 3 učitelé.

Náhledové foto a fotogalerie: Se svolením mapy.com