Utajená diplomacie na ostří nože: Jak byl Václav Havel krůček od navrácení majetků sudetským Němcům

Utajená diplomacie na ostří nože: Jak byl Václav Havel krůček od navrácení majetků sudetským Němcům. Byl to tajný rozhovor za pevně zavřenými dveřmi, o kterém neměli v té době nejmenší tušení ani samotní premiéři české a slovenské vlády, přestože seděli ve stejné budově. Když v květnu roku 1991 dorazil tehdejší československý prezident Václav Havel na oficiální návštěvu Bonnu, vytáhl před německým kancléřem Helmutem Kohlem návrh, který neměl v poválečné historii obou národů vůbec žádnou obdobu.

Vyhnaní sudetští Němci by podle něj mohli získat zpět své zkonfiskované majetky na československém území. Mělo to ale několik zásadních háčků: týkalo se to pouze těch, kteří by se sem fyzicky vrátili, trvale se zde usadili a přijali české občanství. Protihodnotou pak mělo být finanční odškodnění žijících českých obětí nacistického řádění. Kohl ale řekl ne, a tím smetl ze stolu nejodvážnější pokus o majetkové vyrovnání.

Proč německý kancléř Kohl řekl striktní ne a co přišlo místo toho

Podle přímého svědectví tehdejšího českého premiéra Petra Pitharta jednání probíhalo v naprostém utajení. Jak Pithart, tak tehdejší slovenský premiér Ján Čarnogurský byli o obrovském rozsahu Havlovy iniciativy informováni až ex post. Havel jednal prakticky sám za sebe a nabízel něco, co převracelo dosavadní poválečné tabu naruby.

Kancléř Helmut Kohl ovšem tuto odvážnou nabídku smetl ze stolu. V německé domácí politice byla sudetoněmecká otázka extrémně třaskavým tématem, úzce svázaným s bavorskou CSU. Německé právo navíc tehdy neumožňovalo snadné dvojí občanství a Kohl v žádném případě nechtěl otevírat obří Pandořinu skříňku majetkových nároků s nejistým výsledkem. Místo majetkového průlomu pak o půl roku později vznikla známá Smlouva o dobrém sousedství z února 1992, která majetkové otázky zcela smetla ze stolu a namísto toho zajistila německou podporu pro náš vstup do Evropských společenství.

TIP: Zapomenutý ostrov Porto Santo: Zažijte panenskou Madeiru bez turistů, kde se ještě nezamykají dveře.

Dědictví, které žije dál: Od Česko-německé deklarace k soudním sporům

Gesto z Bonnu nebyl žádný ojedinělý výstřelek. Havel už na přelomu let 1989 a 1990 veřejně vyjádřil hlubokou lítost nad odsunem Němců, čímž doma vyvolal obrovský odpor veřejnosti. Návrh z Bonnu byl pokusem přetavit tuto morální linii do konkrétního právního mechanismu. Když plán selhal, obě země se raději vydaly bezpečnější cestou. Slavná Česko-německá deklarace z roku 1997 zvolila formuli vzájemné lítosti a zřídila Česko-německý fond budoucnosti, čímž majetkové nároky z minulosti oficiálně uzavřela.

Sám Petr Pithart s odstupem času pochybuje, že by tehdejší československý parlament takový návrh vůbec schválil, i kdyby ho Kohl přijal. Přestože je majetková otázka z politického a plošného hlediska uzavřená, v českém soudnictví dodnes dohořívají jednotlivé kauzy. Příkladem je třeba mnohaletý soudní spor o majetek rodu Walderode na Semilsku. Tajný bonnský pokus tak zůstává fascinující ukázkou toho, že byl Václav Havel ochoten vsadit celý svůj politický kapitál na řešení, o kterém dobře věděl, že na něj jeho vlastní země možná ještě nebyla připravena.

Zdroj: Autorka, https://www.radio.cz/en/section/special/havels-bold-diplomacy-and-the-sudeten-german-question, https://www.czech-history-journal.com/havel-kohl-bonn-1991-secret-proposals, https://www.praguepost.com/history/post-war-property-claims-czech-german-relations

Náhledové foto: Pixabay