Mikulov jinak: Ostrov, který přežil vlastní rybník, obří sud a krajina čitelná ve víně

Mikulovské Vinařství Volařík letos obhájilo titul Vinaře roku České republiky. Ocenění je příležitostí podívat se na Mikulovsko jinak než jen přes známé pohlednice: objevit někdejší ostrov, sud, do něhož se vešla daň z vína, stopu novokřtěnců i vápenec, který dává zdejším vínům osobitý rukopis. Výlet je pro ty, kteří chtějí nejprve ochutnat krajinu očima a teprve potom ze sklenky. Čím je tedy tento region tak výjimečný, že z něj pochází více než třetina dosavadních držitelů titulu Vinař roku?

Na slavnostním Galavečeru byl korunován již 23. Vinař roku České republiky. Vinařství Volařík získalo titul podruhé za sebou, celkově již po páté. O vítězi rozhodla odborná porota prestižního Klubu degustátorů složená ze světově uznávaných hodnotitelů vína a držitelů titulu Master of Wine. Vybírala z devítky finalistů – osmi vinařství z České republiky a jednoho ze Slovenska. Celkem se letos soutěže zúčastnilo 70 vinařství s ‚ďábelskými‘ 666 vzorky.

„Jsem neskutečně vděčný za tým, který máme, naše vinařství, kolegy a krásné vinice, které potvrzují svou kvalitu. Jsem velmi dojatý. Tento titul celý náš tým naplňuje velkou radostí, ale také jej přijímáme s velkou pokorou, protože kdo vysoko míří, z velké výšky padá,“ uvedl enolog Vinařství Volařík Ondřej Tichý.

Pojďme se tedy společně vydat do kraje, který oplývá nejen sladkými vinnými plody, ale řadou zajímavých míst, která stojí prozkoumat.

Ostrov, který přežil vlastní rybník

Přibližně čtyři až pět kilometrů od centra Mikulova leží místo, které umí překvapit i pravidelné návštěvníky Mikulova. Portz Insel býval ostrovem v rybníku Portz, k němuž vedl barokní cihlový most. Rybník časem zanikl, letohrádek ze 17. století i obnovený most ale zůstaly. Při rekonstrukci se kolem mostu vrátila menší vodní plocha, v níž se znovu zrcadlí historická stavba. Místo je dnes tichou odbočkou z klasické prohlídky města a také jedním ze zastavení 17,4 kilometru dlouhého okruhu Mikulovské vinařské stezky. Na cestu se hodí kolo nebo dostatek času na delší procházku krajinou kolem rybníka zvaného Nesyt (případně Sedlecký rybník).

Krajina, která dala vínu charakter

Než se zaměříme na víno, stojí za to se podívat na místní geologii, protože i ta do výsledku práce vinařů výrazně promlouvá. I když právě zde má výrazný přesah i turistický. U někdejšího vápencového lomu Janičův vrch leží Procházkův lesopark. Navazuje na okolí přírodní rezervace Turold, jejíž součástí je také největší jeskynní systém v jurském vápenci (druhohory) u nás. Zdejší geopark představuje 17 druhů hornin z různých částí České republiky.

Sud, do něhož se vešla daň

Pojďme se přesunout do města. Na mikulovském zámku se ukrývá exponát, který má blíž k architektuře než k běžnému sklepnímu vybavení. Renesanční obří sud vznikl roku 1643 na objednávku knížete Maxmiliána z Ditrichštejna. Má objem 1 014 hektolitrů a Regionální muzeum v Mikulově jej uvádí jako druhý největší historický vinný sud ve střední Evropě. Neukládalo se do něj ovšem víno pro slavnostní přípitek, ale víno vybrané od poddaných jako daň z knížecích vinic.

Novokřtěnci: příběh, který turisté často minou

Od roku 1526 byl Mikulov prvním městem v českých zemích, kde se usadili novokřtěnci, později známí také jako habáni. Působili zde téměř 100 let a zanechali stopu v řemeslech, hospodářství i kultuře. Jejich příběh připomíná nenáročná 1,5 kilometru dlouhá naučná stezka, která začíná nedaleko Dietrichsteinské hrobky. Je dost krátká na to, aby se vešla mezi návštěvu centra a zámku, a zároveň natolik zajímavá, aby ukázala město mimo obvyklé kulisy.

Pyramida, kterou nepostavili Mayové

Kdo chce odbočit ještě o kousek dál od známého Mikulova (zhruba 10 km, směr Pohořelice), může zamířit k Velké Slunečné v Dunajovických kopcích. Terasovitý vrch z dálky připomíná stupňovitou pyramidu. Nevytvořila jej však dávná civilizace. Jeho dnešní podobu začali formovat v 50. letech místní zemědělci a 60. letech ji dotvořil místní Dominik Pecka, který upravil prudký svah pro budoucí vinici pomocí traktoru S-100 přezdívaného Stalinec. Réva se sem sice nakonec nevrátila, terasy ovšem zůstaly. Dnes lze po nich vystoupat za výhledem na krajinu, v níž se střídají vinice, pole a nízké kopce… a kde bývá podstatně klidněji než na známější Pálavě.

Mikulov, Pálava a Dunajovské kopce v jedné láhvi

V mikulovském Vinařství Volařík se snaží, aby každé víno co nejvěrněji odráželo charakter vinice, z níž pocházejí jeho hrozny. V portfoliu vinařství se tak potkávají vápencové polohy Pálavy, suché a teplé klima Mikulovska i vinice v okolí Březí a Dolních Dunajovic – Mikulov, Pálava a Dunajovské kopce v jedné kolekci. Dominantní odrůdou je Ryzlink vlašský a tratě Železná, Kotelná a Ořechová hora tvoří páteř řady Terroir, kde se promítá jak unikátní mikroklima, tak již zmíněná geologie. Na jejích etiketách dostává přednost název vinice před odrůdou. Pro návštěvníka je to jednoduchý návod k ochutnávce: mohou si vybrat jednu odrůdu z několika vinic a porovnat, jak se její charakter liší.

„Víno se podle mě nejlépe chápe tam, kde vzniká. Když člověk projde krajinou, uvidí vápenec, sklon vinic i rozdíly mezi jednotlivými polohami, začne vnímat úplně jinak. Titul Vinař roku je pro nás oceněním práce celého týmu, ale zároveň i potvrzením, že Mikulovsko má osobitý charakter, který stojí za to poznat nejen prostřednictvím vína,“ uzavírá Ondřej Tichý.

Od ostrova, který přežil vlastní rybník, přes sud plný vinné daně až po pyramidu vytvořenou traktorem. Mikulovsko připomíná, že nejlepší příběhy často neleží na hlavní turistické trase. A zdejší vína pak nejsou jen nápojem na závěr výletu, ale malou mapou krajiny, kterou člověk během dne prošel.

Zdroje info: Autor, Ondřej Tichý

Náhledové foto a fotogalerie: Se svolením Vinařství Volařík