Kde se zastavil čas: Zapomenutá osada Rychlebských hor, z níž zbyly jen zídky v lese

V souvislosti s cestováním přibývá lidí, kteří dávají přednost pomalému poznávání méně známých míst. Na těch populárních bývá totiž většinou hlava na hlavě a kdo si chce užít klid a pohodu, tak zamíří raději úplně někam jinam. Už jste třeba někdy byli v Rychlebských horách? Působí, jako by tu odjakživa žila jen divoká zvěř uprostřed hlubokých hvozdů a lesů. Jenže ona to není tak úplně pravda. Do roku 1945 tu často pulzoval všední vesnický život v dnes již téměř zaniklých obcích. Pojďte se podívat na místa, kde cinkaly kosy, z komínů stoupal kouř a v hospodách se hrálo na harmoniku.

Osud sudetských obcí

Stovky míst v českém pohraničí nesou společný osud – odsun německého obyvatelstva, případně zřízení nepřístupného hraničního pásma. Během jediné dekády se kvetoucí osady proměnily v ruiny. I když se po odsunu původních obyvatel německé národnosti do jejich domů nastěhovali noví osídlenci, nedokázali je v horských podmínkách udržet nebo jim život v horách připadal příliš drsný. Asi ani není možné se tomu divit. Neměli k danému místu žádný vztah, nepoutalo je k němu nic jako rodinné vzpomínky, tradice, předkové, kvůli čemuž by místu zůstali věrni.

Hraničky

To je případ i obce Hraničky (Gränzdorf), jež leží asi 9 kilometrů jihozápadně od Uhelné při polské hranici v Rychlebských horách. Lidé tu žili od 80. let 18. století. Neúrodná půda omezila způsob jejich obživy jen na pěstování ovsa, pastevectví, lesnictví a přadláctví, jemuž se věnovali doma. Přesto všechno tu pulsoval život. Ve vesnici byl kostel svatého Josefa, hostinec i jednotřídní škola.

TIP: Kam v česku za dokonalou tmou? 

Když v letech 1945 až 1946 byli odsunuti němečtí obyvatelé, pokusy o nové osídlení ztroskotaly. Vesnické budovy proto armáda srovnala se zemí. Z 39 stavení zůstalo do dnešních časů jediné. V roce 2001 bylo ještě trvale obydlené. Na místě bývalého kostela stojí prostý dřevěný kříž.

Putování po zaniklých sudetských osádách

Nejedná se o běžnou turistiku. Stačí totiž zpomalit krok a podívat se pozorněji pod nohy. Hluboko ve stínu staletých smrků náhle narazíte na rovný kamenný sokl porostlý vrstvou mechu, hlubokou studánku s pečlivě vyzděným okrajem nebo kvetoucí keř šeříku, o jehož výsadbu se někdy v minulosti postaral člověk. Nejvýmluvnějším svědkem jsou však jabloně. Staré, pokroucené stromy, které každé jaro vytrvale rozkvétají a na podzim shazují drobná, kyselá jablka do vysoké trávy, kde už je desítky let nikdo nesbírá.

Cestování krajinou Sudet nevyžaduje spěch za památkami ani honbu za sportovním výkonem. Žádá si tichý krok, všímavost a hluboký respekt k příběhům lidí, kteří těmto drsným horám kdysi říkali domov. Když se příště vydáte do pohraničí a uvidíte uprostřed lesa osamělou jabloň, zastavte se. Je to živý pomník světa, který zmizel, ale v krajině zůstává vepsán navždy.

Zdroj: autorka, https://zanikleobce.cz/misto/982-hranicky/

Náhledové foto: Hraničky. Pudelek, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons