Manželovi nestála za víc než auto – z nevěstince se jí povedlo utéct bizarní náhodou

Manželovi nestála za víc než auto – z nevěstince se jí povedlo utéct bizarní náhodou. Cestování nemusí být jen o krásných zážitcích, někdy se může zvrtnout i v něco docela jiného.

Příběh jedné neobyčejně silné ženy. Poslouchat ho budete se zatajeným dechem – stejně jako my. Dostali jsme ho od čtenářky a ukazuje, že tu nejhorší zradu můžete zažít přímo ve vlastní rodině.

Cestovat už se mohlo, ale…

Stalo se to chvíli po tom, co se u nás uvolnila pravidla pro cestování do zahraničí. Využila toho i Jitka se svou rodinou, stejně jako její kamarádka Stáňa. Obě měly malé holčičky, které nechaly doma. Ale jak Jitka na přednášce o sexuálním násilí, ze které tenhle příběh mám, podotkla – kdyby věděla, co se stane, nikdy by nikam nejela.

Ženy se zalíbily místním

Nemyslete si – necestovalo se do nějaké šílené exotiky, ale do jedné z postsovětských republik. Obě ženy vzbuzovaly zájem místních playboyů, které však jejich manželé statečně odráželi. Jenže u toho zůstat nemělo.

Jitka se totiž den před odjezdem nevzbudila ve svém hotelovém pokoji – ale na úplně jiném místě a v jiné posteli, navíc připoutaná za zápěstí k pelesti. Vzápětí se ukázalo, že je to nevěstinec. Přišel se ji totiž „představit“ sám majitel. Víceméně jí lámanou češtinou sdělil, že nabídl jejímu manželovi obchod. A ten ho vzal. Takže Jitka je jeho a hotovo. Pěkně mu vydělá.

A když ho poslala do horoucích pekel, stáhl si kalhoty a předvedl, jak bude „vydělávat“. Když se probrala z omámení (dodnes si myslí, že jí něco dali do pití v hotelu), dostala vlastní pokojík a každý večer předepsanou normu klientů. Zpočátku šlo o tři, o pár dní později se tenhle počet ustálil na pěti. A celé to trvalo několik měsíců.

Foto: Pixabay

Prý utekla s místním krasavcem

Manžel se zatím před úřady tvářil jako největší neviňátko. Prý večer Jitka prostě nepřišla do pokoje a když se po ní sháněl, neuspěl. Myslí si, že se zakoukala do nějakého místního krasavce a vzala roha. Stáně se to nezdálo, vždyť s Jitkou mluvila každý den – ale ať dělala, co chtěla, jiné vysvětlení nenašla. A nenašla ho ani policie po návratu domů. Sice jí to bylo divné, protože obvykle takhle „zmagoří“ spíš svobodné ženy a ne mámy od malých dětí, ale nevypátrali taky nic.

Rozkoukala se a utekla – tentokrát doopravdy

Tohle samozřejmě Jitka nemohla vědět. Jak říkala, snažila se prostě jen přežít. To ale neznamená, že se vzdala plánů na útěk. Sice je hlídali ve dne v noci, ale všimla si, že když měla splněnou normu, o které jsem psala výš, nechali ji klidně celý zbytek večera na pokoji. Mohla prostě sedět v pokojíku a nedělat nic. Ale ona dělala. Vydávala se na krátké průzkumné výpravy po budově, kde ji (spolu s mnoha dalšími ženami) drželi.

A nakonec našla, co hledala. Uvolněné tašky na střeše. A jednoho dne – po další splněné normě – se vyplížila na půdu, odsunula je a vylezla na střechu. Prý dodnes nechápe, jak se dostala dolů. Na policii nešla – mockrát jim jejich „majitelé“ říkali, že mají poldy pod palcem, ať to ani nezkouší. Navíc sem tam nějakého v domě zahlédla, takže tomu uvěřila.

Ale naštěstí si z vyprávění delegátky pamatovala, kde je český konzulát. A ten se jí nakonec povedlo najít. Pak už šlo všechno rychle. Na hranice si pro ni přijel manžel, aby ji odvezl domů – a tam ho taky hned zatkla policie. Jitka říká, že dodnes nechápe, co si myslel. Asi že se ze všeho bohorovně vykroutí. No, nevykroutil. A za ty peníze, co za ni dostal, si koupil nové auto.

„To jsem s gustem rozmlátila kladivem,“ zkonstatovala na závěr. „Fakt mi to pomohlo.“

Zdroj: Text od čtenářky

Náhledové foto: Pixabay